DOKUMENTACE

2. výletu do Písečné

ve čtvrtek 21. března 2024

ZÁPISY DO KRONIKY

Dekorativní vzorek s fialkami.

Eva:

(Dosud se nevyjádřila.)

Eda:

(Dosud se nevyjádřil.)

Dekorativní pás s uliční cedulí.

Jiřka:

(Dosud se nevyjádřila.)

Karel:

(Dosud se nevyjádřil.)

Pépi:

Hezké svátky, příjemné jaro a přívaly zápisů z podařených výletů např: „kolorit Pustin, činorodost na svatojánském vršku, bohátá nadílka občerstvení a ještě větší muzeí a galerií a vyhlídek, to vše cestou z Šušku.“

Korespondenčně 26. 3. 2024.

Dekorativní vzorek z podchodu pod tratí.

ja.:

Opět jsme raději nespoléhali na veřejnou dopravu, a protože jsme chtěli jet původně do Kerhartic, že pojedem z Ústí Leokyšperandou, nakonec jsme seznali, že do té Dobrouče už to zas o tolik dál není a dojeli autem až tam, Po třičtvrtě na deset jsme zaparkovali u zavřeného nádraží Dolní Dobrouč, kde na peroně už nervozně obcházela nějaká slečna, která se chtěla rozhodně dostat do Letohradu.

Její rozrušení jsme pochopili vzápětí, když hlásili zpoždění vlaku od Ústí, zatím jen deset minut, což moc věrohodně nevypadalo, neb záhy jsme se z téhož amplionu dozvěděli, že přijíždí 60 minut zpožděný vlak z Letohradu. Ančto trať je jednokolejní, doufali jsme, že se v Lanšperku u oušťáky úspěšně vyhnou.

Podpořit ve víře nás přiběhl od autobusu Pépi, tudíž se nám v pěti radostněji čekalo. Leo souprava dojela už v 10:10 a vystoupili z ní Prokopovi a Eda. Slečna nastoupila a zbylo nás na peronu sedm, jak si můžete zkontrolovat, pokud jste nezapomněli počty z 1. třídy.

Abychom se měli čím cestou bavit, vytáhl jsem své písmenkové kolo štěstí a Pépi na něm vytočil písmeno Zet. Tím jsme teoreticky mohli už započít výlet, jenže Pépi se neznal k jeho vedení, natož k Písečné, neb se neznal ani k výsledkům poslední Valné Hromady. Ježto naopak se všichni znali k němu a k Písečné, musel nás dbát.

Navíc to měl snadné, kousek dá na sever prochází přejezdem zelená turistická značka, která vede do Písečné, a které nás svěřil. Na okolních loukách pučelo jaro a pasli se koně, což popíralo tradice sv. Jiří, o prvém máji nemluvě. Než jsem zvážil, co je horší, byli jsme ve Valdštejnu, odkud jsme pokračovali údolím Potočnice k vypuštěnému Šušku. V údolí se nás Pépi několikrát pokoušel svést do Hnátnice, leč my se nedali a objevili tak vypuštěný Šušek a za ním dolní kraj Písečné.

Protože už za Šuškem jsme se rozhodli změnit cíl, na kraji Písečné U rybníčku jsme zvolili místo Písečné bez hospody Letohrad s hospodami, dali zelené valé a po po doprava vedoucé červené jsme se jali šplhat do šíleného krpálu a smrkového lesa.

Byla to velká prověrka našich schopností a dech se nám vrátil k normálu až nahoře, kde se stoupání znatelně snížilo, čehož využil Pépi, by se nám tradičně ztratil. Ač šel napřed, po východu z lesa, kde nás čekaly Pustiny a poslední stoupání k lavičkám na hřebeni Mechnáče, jsme ho neviděli. Teprve když jsme se konečně usadili a rozhlíželi do kraje pod námi, zjevil se najednou na cestě z Pustin znovu postrádaný Pépi.

Počkali jsme na něho a spolu s ním jsme scházeli bývalou lipovou alejí ke kapli sv. Jana Nepomuka, ká zdobí Kopeček nad Letohradem. Kousek před ní jsme se stavili ještě na Muchově vyhlídce, přemítajíce, na co Mucha vlastně koukal. Barokní kaple byla zavřená, tak jsme se jen vyfotili a šli dál. Kousek za ní, či spíš pod ní jsme už narazili na zeď zámecké zahrady, na níž Karel s Edou netrpělivě vylezli. My ostatní jsme užili branku proti hřbitovu. Následným parkem jsme se moc nezdžovali, neb víc nás zajímalo, co nabízí Zámecká restaurace. Točili tu výborný Šerák a Radegast, které oba jsme vyzkoušeli.

Ze zámku jsme vyšli na Letohradský Václavák, z jehož pamětihodností jsme zaznamenali pouze dobře ukrytou pamětní desku Gutha-Jarkovského, po jehož stezce jsme sem z Písečné dostali. Leč hlad nás hnal na nádraží do tamní vyhlášené restaurace. Páč se nám nezdál její kuchyňský odér a zkusili jsme to naproti U Forchů, kde právě otvírali. Naše snaha se k ním vetřít na oběd vyvolala u personálu značné pobavení. Doporučili nám právě opuštěnou nádražku, pokud tedy nechceme jich pizzu.

Tu jsme odmítli a raději zkusili prvotní Pépiho návrh, restauraci Skipi ještě za nádražím. Náš zájem však dlouho netrval, stačil pohled do jich nabídku, by bylo patrné, že není pro obyčejné důchodce. Dopřát si zde Plzeň za 66 Kč mohou jen nejmenovaní boháči! My chudí jsme se kajícně vrátili do nádražky a dobře jsme udělali. Aj zbylá jídla byla dobrá a točený Březňák neměl chybu. Nečinilo nám potíže nechat si ujet první spoj a setrvat až do dalšího.

Na ten jsme si koupili jízdenky u zvláštní pokladny, neb tu vlaky provozují dva přepravci, vlezli do správné soupravy a ta skutečně skoro na čas vyjela na Ústí, ač pan strojvůdce o tom předtím hlasitě pochyboval. My benátští vystoupili v Dobrouči, kde jsme nechali auto a tím pro nás dnešní výlet skončil, ač nám po něm zbyla spousta zážitků. Jak na tom byli ostatní, se snad někdy též dozvíme, až se uvolí a o své podělí.

Děkorativní pás s dvěma Suprafenestrami.

Žolinka:

Trochu nuda a slabá štědrost, jinak dobrý!)*

)* Z psovštiny přeložil bez záruky ja..

Scény:

Východ z Benedettiho do Bulharské, na U Kamenné vily, v Bubeníkových sadech, U Vatikána, před Kostelíčkem, na konci Štrossovy, dvakrát v posledním a jednou v prvním podlaží Gočárovy galerie a v Bulharské.

Kulisy:

Matiční jezero od jihu, Zelená věž přes Chrudimku, Vatikánská stafáž U Kostelíčku, honosný Magistrát na Štrossově, putti z čp. 511 tamtéž a obdivovatelé moderní zemědělské techniky v Gočárově galerii.

Doprovodné imformace:

MUCHOVA VYHLÍDKA

Alfons Mucha působil v ateliéru, který se nacházel v nedaleké budově Masarykovy školy práce, dnešní Průmyslové střední školy Letohrad. Ve třicátých letech minulého století zde tvořil rozsáhlá malířská díla a často vycházel do okolní přírody. Na hřebeni Kopečka uprostřed smíšené aleje směrem k Rotneku (dnes Červená) a Lanšperku byla malá vyhlídka s lavičkou orientovanou k jihu, kde mistr sedával.

Na památku působení světoznámého malíře a čestného občana města Letohradu byl tento altán nazván „Muchova vyhlídka". Vybudoval ho v roce 2016 státní podnik Lesy České republiky – Lesní správa Lanškroun na základě iniciativy Klubu českých turistů a Českého svazu ochránců přírody.

Od roku 1928 až do své smrti Mucha s rodinou téměř každoročně jezdíval do Kyšperka na návštěvu a trávil tu zpravidla několik letních měsíců. Vytvořil zde některá díla ke Slovanské epopeji, obraz Mistr Jan Rokycana v Basileji, několik pohledů na Kyšperk a také velký lunetový obraz pro nymburskou spořitelnu „Poddání Nymburka LP. 1421 Bohu a Pražanům“, který je dnes vystaven v Polabském muzeu v Nymburku. Ve sbírce letohradského muzea se k tomuto obrazu dochovala spodní část skici o rozměrech 6 x 1,5 m. Mucha se pro svou práci nechal inspirovat místními lidmi i krajinou. Například na obraz „Přísaha Omladiny u slovanské lípy“ namaloval lípu, která stojí u lukavického dvora, nedaleko Kyšperka (Letohradu). Některá hotová díla a studie, které zde mistr vytvořil, jsou vystaveny v expozici zdejšího zámku.

ALFONS MUCHA

(24. 7.1860 Ivančice – 14. 7.1939 Praha)

Celosvětově známého secesního malíře proslavily charakteristické ornamentálně zdobené plakáty. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej.

Vztah Alfonse Muchy ke Kyšperku (nynějšímu Letohradu) byl dán spřízněností jeho manželky Marie Chytilové s rodinou Gustava Fischla, zdejšího továrníka.

Z volně dostupné naučné cedule, umístěné v Muchově vyhlídce nad Letohradem, kterou zřídily Město Letohrad, Klub českých turistů, ZO ČSOP.

HISTORICKÝ VÝVOJ HOSPODAŘENÍ V LESÍCH

Nejstarší stopy pobytu člověka na Pardubicku lze datovat do doby kamenné. Vliv těchto lidí na okolní lesy byl nevýznamný. Po příchodu obyvatelstva z Moravy v době neolitu (6000 let př. n. l.) nastaly změny ve způsobech využívání krajiny. Intenzivní pastvou dobytka, cyklickým způsobem získávání nových ploch začal les ustupovat nejdříve z nejúrodnějších niv okolo řek, a to především zde rostoucí listnaté porosty s převahou dubu.

Ještě v 10. století však byly pohraniční lesy včetně Kralického Sněžníku a Orlických hor téměř neosídlené a lidskou rukou nedotčené. Tvořily významný přirozený ochranný pás Čech. Do 14. století docházelo ke kolonizaci dnešního území. Koncem 15. a v 16. století se začala intenzivně rozvíjet těžba nerostných surovin a především sklářská výroba. Dřevo se těžilo pro důlní potřeby, na dřevěné uhlí, výrobu uhlí pro potaš do skláren, pro potřeby drobného průmyslu (textilky, papírny) a na otop.

S rozvojem hospodářství od konce 18. století byla zdejším lesům věnována větší péče. Opuštěna byla toulavá seč (výběrem nejlepších kmenů z nejstarších porostů bez domýtných sečí docházelo ke značnému proředění porostů, mladé porosty byly zakládány síjí a byly naproti tomu příliš husté), postupně se začínalo s umělou obnovou lesních porostů. Počátkem 19. století došlo i k úpravám lesního hospodaření a v souvislosti s nimi i k rovnoměrnějšímu rozdělení těžeb v nižších i horských polohách. Během 19. století, se zavedením holé seče, ustupuje buk a jedle a hlavní dřevinou se stává smrk.

Díky upřednostňování jehličnatých dřevin (významné hospodářské dřeviny, jednodušší způsob pěstování a zpracování) a následnému zalesnění rozsáhlých odlesněných ploch převážně smrkem různého původu došlo ke vzniku stejnověkých a druhově stejnorodých komplexů lesa, které jsou méně odolné vůči abiotickým (vítr, námraza, sníh) a biotickým (škodlivý hmyz) vlivům.

SOUČASNÝ ZPŮSOB HOSPODAŘENÍ V LESÍCH

Současné způsoby hospodaření již vychází z přirozených přírodních podmínek daných stanovištěm, na kterém se daný porost nachází. Při mýtní těžbě umyslné nesmí velikost holé seče překročit 1 ha. Při obnově mýtných porostů jsou voleny vzhledem k velkému nebezpečí zabuřenění, menší obnovní prvky, ve kterých je nutné zajistit dostatečný podíl melioračních a zpevňujících dřevin a dále se maximálně využívá přirozeně se zmlazujících listnatých dřevin pod matečným porostem, především ve smíšených porostech.

V prvních fázích výchovy se odstraňují se především škodící a předrůstavé dřeviny (bříza, olše, krušina), které poškozují boční a vrcholové výhony smrku. Smrkové porosty jsou náchylné k poškození větrem a sněhem, proto je třeba postupovat obezřetně a včas porost zpevnit různými hospodářskými opatřeními (odluky, rozluky, závory) a dále vnosem tzv. melioračních a zpevňujících dřevin a vytvářením kvalitních smíšených porostů.

NĚCO Z LESNICKÉ TEORIE A PRAXE – POROSTNÍ MAPA

Lesník při své práci využívá různé pomůcky, které mu práci ulehčují, zjednodušují, pomáhají a bez kterých by si svou práci již neuměl představit. Všechny tyto pomůcky jsou výsledkem práce mnoha generací nadšených a odpovědných lesníků, jsou zajímavé a pro laickou veřejnost většinou neznámé. Rádi bychom Vám představili alespoň v krátkosti jednu z nich – porostní mapu. Porostní mapa – pro nezasvěceného změť čísel/písmen, barev a čar, pro lesníka neodmyslitelná denní potřeba, bez níž se obejdou jen ti nejzkušenější, a to až po mnoha letech na jednom revíru. Mapa je v měřítku 1:10.000, tedy dosti podrobná a zachycuje situaci prostorové a časové úpravy lesa. Mapa se aktualizuje vždy po deseti letech současně s obnovou lesního hospodářského plánu, jehož je nedílnou součástí a který je základním vodítkem a současně limitujícím činitelem pro lesníka pří plánování a provádění veškerých činností v lese.

Prostorová úprava slouží především k rozdělení větších celků a snadnější orientaci. Lesní hospodářská evidence (výkaz všech prací, které byly v tom kterém lesním porostu provedeny) je vedena právě podle údajů uvedených v mapě – tedy čísel (tzv. oddělení), písmen (tzv. porost) a opět čísel – někdy s písmenným indexem (tzv. porostní skupina). Na tomto výseku porostní mapy můžete tedy podle označení najít třeba porost 329 BIO (hnědá barva). A právě pod tímto číslem se do lesní hospodářské evidence zaznamenávají veškeré práce, které v porostu byly vykonány. I po letech tam lesník zjistí, kdy byla porostu prováděna těžba, jaké množství dřevní hmoty bylo vytěženo, kdy byla zalesněna holina vzniklá těžbou, jak je potřeba naplánovat další práce v porostu, jakou má porost plochu a mnoho dalších veličin a údajů.

Lesník tedy už z prvního pohledu na mapu zjistí v jak mladém či starém porostu se nachází, a to jak podle barvy, tak také podle číselného označení – jedná se o časovou úpravu. Číslo porostní skupiny znázorňuje věkový stupeň (např. číslo 1 znamená věkový stupeň 1 a věk porostu od 1–10 let, číslo 2 věkový stupeň 2 a věk porostu od 11–20 let, atd.). Číslům odpovídá i barva porostní skupiny v mapě – mladší porosty jsou znázorněny světlejšími barvami, nejstarší porosty těmi nejtmavšími barvami. Tedy např. holiny (dosud nezasázené paseky) jsou bílé, nejmladší porosty od 1 roku do 20 let žluté, porosty od 21–40 let jsou červené, atd.

Lesní porostní mapa je doplněna vrstevnicemi, vodními toky, sídly, vyznačením cest (zpevněných, nezpevněných, traktorových, ostatních), pěšin, průseků a místních názvů.

Vytváření lesních porostních map je složitý proces, ale je-li mapa dobře zpracována, je to pro lesníka skutečně neocenitelný pomocník.

Z volně dostupné naučné cedule Lesů ČR, umístěné v Muchově vyhlídce nad Letohradem.]