DOKUMENTACE

1. výletu do GG Pardubice

ve středu 21. února 2024

ZÁPISY DO KRONIKY

Vzorek sněženek z Bubeníkových sadů.

Eva:

(Dosud se nevyjádřila.)

Eda:

(Dosud se nevyjádřila.)

Kačeny u Chrudimky.

Mirka:

Na výlet do Pardubic jsem jela z České Třebové sama. Na nádraží v Pardubicích jsme se hledali, nakonec se nás sešlo 7. Galerie otvírala až ve 12 hodin, tak jsme přehodnotili program, nejdřív kolem Chrudimky a na oběd k Vatikánovi a pak za kulturou.

Milena:

(Dosud se nevyjádřila.)

Vašek:

(Dosud se nevyjádřil.)

Vzorek průčelí vily Berty U Kamenné vily.

Vašek F.:

Po delší době nenáročná akce a tak jsem se zúčastnil, protože náročnější pro mě už asi nebude a tak aspoň to. Příště uvidíme jaká to bude a jak já budu schopen. A tak doufám, že mně ještě něco vyjde. Budu alespoň doufat. Snad to ještě někdy vyjde.

Pohled na zámek skrz okno Gočárovy galerie.

ja.:

Jen jsme zaparkovali na posledním fleku v Pernerově ulici v Chocni před nádražím, vynořil se z kolmé uličky V Lípách Vašek a o kus dál na nás mávala Milena, která právě přicházela od podchodu z parku. Hned nám bylo veseleji. Zakoupili jsme si jízdenky a trpělivě čekali na rychlík do Pardubic. Měl jen 5 minut zpoždění. Toho využila Eva, by si zaběhla nádražním podchodem do parku, není-li v knihobudce něco vhodného na cestu. Naštěstí nebylo!

Na nádraží v Pardubicích jsme byli za chvilku a málem stejnou dobu bychom se v hale rozhlíželi po oušťácích, kdyby pro nás nepřiběhla Mirka, že Eda s ousteckým Vaškem čekají dle propozic před nádražím. Zato Hany s Jindrou, kteří přislíbili účast, jsme se nedočkali ani za tu půlhodinu, když jsme čekali na bus, neb spojily se dvě události: první, že Milena zjistila, že ve středu Gočárova galerie otvírá až v poledne; druhou bylo počasí, neb v Pardubicích bídně pršelo. Čili nejprve jsme si našli coby náhradní program procházku dle Chrudimky a potom za druhé nikomu se deštěm nechtělo a došlo na MHD. Naše druhé odhodlání bylo tak veliké, že ani přerušení deště nás nezlomilo.

Volba MHD zanmenala pro mladé penzisty pořídit si jízdenku, neb my ostatní jezdíme v Pardubicích už zadarmo. Když konečně přijela vyhlížená 12, nasedli jsme a nechali se s ní převézt do Štrossovy ulice, před viadukt nad tratí u nemocnice v Pardubičkách. Po výstupu jsme hned zabočili do Benedettiho ulice, neb vede na západ, kde tušili jsme narazit na od jihu přitékající Chrudimku. Než se tak stalo objevili jsme na poledníkovou ulici Bulharskou, kde jsme si mohli vybrat, zda na sever či na jih, neb na západ to nešlo. Zvítězila strana sluneční — na půlnoční žádná odbočka vidět nebyla.

Na příští křižovatce jsme se tak dostali k utajené pardubické (i hradecké;-) památce: Kamenné vile, kterou si začal stavět hradecký biskup Doubrava (asi znal své hradecké). To vše jsme samozřejmě v té chvíli nevěděli a nepomohla nám ani kolem jedoucí domorodá cyklistka. Ta jen věděla, že to patří nějakým pražákům! Honosná vila nás zaujala zdmi z lomového kamene, bohatě členěnými okny s červenými šambránami a spoustou plastik vyskytujících se po fasadě i kolem stavení. Když jsme se vynadívali a nafotili si, pokračovali jsme z Bulharské odbočkou na západ, kde vskutku skončila u Chrudimky.

Měli jsme vyhráno, málem jako Xenofonovi anabázníci když přišli k moři! Nyní stačilo jít dle řeky na sever do Bubeníkových sadů, z nichž už je to pak kousek ke Kostelíčku item k Vatikánu! Ač nás, když jsme šli kolem Matičního jezera, lákala osvětlená Stará Rybárna, stačilo se podívat na jezero či řeku, by nás přešla chuť. V Bubeníkových sadech buď více pršelo, nebo mají mizernější pěšiny. V každém pádě se tudy kolem vody v závěru nedalo už jít, zkusili jsme to doprava a vyšli z parku do už poznané ulice Bulharské, tak je dlouhá! Nám z ní stačil kousek, za rohem byli jsme v ulicí U Kostelíčka, kousek od hospody U Vatikána.

V ní jsme hodlali obnovit sily před plánovanou návštěvou Gočarovy galerie, neb jeden nikdy neví jak na něj umění zapůsobí. A tak jsme pilně ukájeli žízeň a zažehnávali hlad. Vaří tu dobře, porce servírují velké a točí pardubické pivo, vařené v Ostravě pod taktovkou Smíchováků, no a mám-li pokračovat, pak za peníze Amíků, kterým všechny zde jmenované pivovary patří. V nmašem případě jsme jsme jich kapitálu moc nepřispěli, Milena nás totiž po hodině vyhnala do Galerie.

Další postup byl vlastně stejně jednoduchý, jako od trati sem. Šli jsme opět na sever, většinou ulicí Strossovou, na které jsme naši pouť začali. Jí jsme se dostali možná do nejkratší pardubické ulice Mezi Mosty, protože ulice Krátká je o 61 m delší! Na jejím konci je most přes Chrudimku, u níž o kus dál na severu se nalézal náš důvod, kvůli němuž jsme náš dnešní výlet podnikli: bývalé Automatické mlýny, nyní nově Gočarova galerie (dřív VČG).

Hodnocení vystaveného umění nechávám na odbornících, co mohu konstatovat je, že z pěti podlaží byly k výstavním účelům využity tři a ještě mi přišlo, že jaksi řídce — leč to je můj subjektivní dojem. Zajímavé bylo, že jsme prohlídce věnovali všichni skoro stejný čas a jak jsme přišli, skoro také odcházeli. Jistou výjimku tvořili oušťáci Eda s Vaškem, kteří se zdrželi v posledním patře, kde visely Edovi fotky akce východočeských umělců, kteří dle kurátora, který tu naše souputníky odchytil, bloudili k sobě, což snad ani netušili a byli by potěšeni, kdyby se poznání dožili.

Protože jsme stihli zmoci umění poměrně rychle, měli jsme šanci stihnout osobák z Pardubiček docela pohodlnou procházkou. Prakticky jsme zopakovali cestu sem v opačnémpodání. Opět s velkou rolí Chrudimky, Bulharské a nakonec symbolicky Štrossovy ulice, z níž jsme se vyvlékli podchodem k nemocnici. Tam až jsme ovšem nešli, vylezli jsme mezi kolejmi na zastávku, kde jsme byli deset minut před příjezdem vlaku. Než dojede, mohu se pochlubit Jakubem Antonínem Štrosem, po němž se dnes ulice jmenuje. Coby kupec, který v 18. století jistě čile obchodoval, se stal významným donátorem kostela Sedmibolestné P. Marie)*, známého coby Kostelíček, kolem kterého se náš výlet vlastně odehrával. Nejblíž jsme mu byli U Vatikána, nad nímž jistě drží ochrannou ruku!

Zatím došli i Eda s Vaškem, kteří to brali furt dle řeky a teprv za tratí zahnuli dle trati za námi na vlak. Ten přijel skoro na čas a docela nazděný, tudíž jsme si sedali po různu a kdyby za Uherskem nepřišla paní revizorka, asi bychom dojeli do Chocně zadarmo. Tady jsme vystoupili (bez Mileny, ká ostala v Pardubicích, což jsme opomenul sdělit;-) s Vaškem, který se nám obratem ztratil, zbylo tedy na nás kvitovat konec letošního prvního výletu TSA.

)* Se septem adjektivem je trochu problém, v Pardubicích se uvádí bez. Jedinou východočeskou Pannu Marii Septem Dolores zdá se mají v Rychmburku.

Okolnosti:

Východ z Benedettiho do Bulharské, na U Kamenné vily, v Bubeníkových sadech, U Vatikána, před Kostelíčkem, na konci Štrossovy, dvakrát v posledním a jednou v prvním podlaží Gočárovy galerie a v Bulharské.

Kulisy:

Matiční jezero od jihu, Zelená věž přes Chrudimku, Vatikánská stafáž U Kostelíčku, honosný Magistrát na Štrossově, putti z čp. 511 tamtéž a obdivovatelé moderní zemědělské techniky v Gočárově galerii.

Doprovodný text:

Milan Langer (1944—2017), Ladislav Plíva (1952—2011) a kol.

Milan Langer s přáteli pořádal na Orlickoústecku mnohé happeningy a land-artové akce pod značkou P.A.J.Z.L. (Pivo a jiné základní lihoviny). Ladislav Plíva byl hudebníkem a věnoval se abstraktní malbě, zejména po emigraci do U.S.A. Do kolektivu se však zapojovalo mnoho dalších osob, a to i v době, kdy Langer pracoval v Hradci Králové jako grafik v obchodním domě Don. Už jeho aranžování výloh bylo svého druhu performativním uměleckým aktem. Karel Jaroš k jejich tvorbě píše: „Vliv Jana Steklíka byl nepochybně veledůležitý, jak pro častý a bezprostřední kontakt s ním, tak také pro postavení, které už tehdy v českém i mezinárodním prostředí konceptu Steklík zaujal. Byli zde však nepochybně i jiní. Zřejmě existovaly kontakty na Knížákův Actual.“

Jak u Steklíka, tak u Langera s Plívou není až tak podstatný charakter konkrétního místa, jde spíše o prostor pro ukázku jistého typu vztahu k přírodě. Oproti těm Steklíkovým byli aktivity P.A.J.Z.L. živelnější, zároveň kladly více důrazu na šetrnost ke krajině. Proto se při Vypalování trávy do skutečné trávy nezasahovalo, ale napnul se nad ni papír, který se zapálil. Efekt kouře v ploše byl stejný, ale samotná tráva zůstala plameny nedotčena. Kolektiv pohybující se v krajině byl záměrně opatrný, aby místo nepoškodil.

FJ

Milan Langer, Ladislav Plíva a kol., Vypalování trávy, 1973, happening, foto Eduard Kaplan, soukromá sbírka.

Z volně dostupného letáku A5, který poskytuje GG, aneb jak se tvoří historie ala Dichtung;-)